Krkonoše - informace pro návštěvníky

Oblíbená turistická destinace

Krkonoše jsou nejvyšší pohoří České republiky a jsou součástí Krkonošsko – jesenické subprovincie. Ležící v severních Čechách podél státní hranice s Polskem, zasahují též do jižní části polského Slezska. Společně s masivy Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku bývají někdy označovány také jako Vysoké Sudety. Nejvyšším vrcholem je Sněžka (1602 m). Podle bájí žije v Krkonoších duch Krakonoš, ochránce chudých a strážce hor před chamtivými hledači pokladů a pytláky. V Krkonoších pramení řeky Labe, Malé Labe, Jizerka, Úpa a Mumlava.

 

Oblíbená turistická destinace

 

Krkonoše jsou po celý rok oblíbeným cílem turistů a rekreantů. V Krkonoších je zhruba 700 km turisticky značených tras a pěší turistika zde má dlouholetou tradici. Turisté se mohou vydat po naučných stezkách národního parku nebo po vycházkových trasách. Při pohybu na území národního parku je však třeba dbát ustanovení návštěvního řádu, který např. na území I. zóny zakazuje vstupovat mimo turisticky značené cesty a v zimně i mimo tyčové značení.

 

Pro vyznavače cykloturistiky je vyznačeno několik cyklotras. Na území národního parku vedou převážně turisticky zajímavými oblastmi III. zóny. Pro cyklisty je připraveno 9 tzv. „dlouhých sjezdů“, díky nimž se cyklisté mohou nechat lanovkou nebo cyklobusem vyvést co nejvýše a na kole už jen pohodlně sjíždět.

 

Krkonoše mají také nejatraktivnější terény pro sjezdové a běžecké lyžování. Správa KRNAP-u společně s městy a obcemi a skiareály udržují téměř 600 km běžeckých tras pod názvem Krkonoše- lyžařský běžecký ráj.

 

Vyhrazená jsou dále místa pro skialpinismus. snowkiting, horolezectví, paragliding. Na území národního parku je možné za strikně stanovených podmínek také sjíždět Jizeru a horní tok řeky Labe.

Mezi nejvýznamnější turistická střediska oblasti patří Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou,  Janské Lázně, Harrachov, Rokytnice nad Jizerou, Horní Maršov. Na území Polska pak Szklarska Poręba a Karpacz.

 

Původ názvu

 

Řecký zeměpisec Klaudios Ptolemaios použil ve svých mapách pro tuto část pohoří název Askiburgion. Tento název byl použit pro celou horskou soustavu počínaje Jeseníky až po Lužické hory. Římský historik Dion Cassius pak Askiburgion pojmenoval Vandalskými horami. Pro samotné Krkonoše se v ruských letopisech v 11. stol. objevuje název Český les a Přibík Pulkava, písař pražského arcibiskupa a překladatel Kroniky české z latiny do češtiny,

je ve 14. stol. nazývá Sněžnými horami.

 

Názvem Krkonoš byly původně označovány vrcholy Vysoké Kolo a Kotel (též Kokrháč) a pro horský hřbet je použit až v 15. stol., jednak v zápise o rozdělení štěpanického panství na valdštejnský a jilemnický díl, jednak v listině Vladislava II. Nejstarší dochovaná mapa s tímto názvem je z r. 1518., od Mikuláše Klaudyána, autora první tištěné mapy Čech.

 

První písemný doklad o rozšíření tohoto názvu na celé pohoří pochází však již z r.1517. Tehdy bylo použito označení Krkonošské hory. Nápis Krkonoš tehdy doprovází vypodobnění čerta. V Hájkově Kronice české z 16. stol. je užito názvu Česká a Slezská Krkonoš.

 

Název Krkonoše je poprvé zaznamenán v r. 1601. Má se za to, že se jedná o odvozeninu ze staroslovanského základu „krk“ nebo „krak“, což znamená kleč, kosodřevinu. Ale existují i jiné výklady tohoto názvu.

 

Názvu Sudety pro celý horský pás použil v 17. stol. český historik a zeměpisec Bohuslav Balbín. Jedná se zřejmě o název keltského původu, překládaný nejčastěji jako Kančí hory.

 

Německý název pro Krkonoše zní Riesengebirge, což znamená Obří hory a poprvé je tento název pro celé pohoří zaznamenán v r. 1571.

 

 

Geologie a geomorfologický vývoj

Geologicky jsou Krkonoše velmi pestré. Převažují metamorfity (krystalické břidlice), na některých místech doplněné hlubinnými vyvřelinami (žula) a výjimečně i výlevnými vyvřelinami. Ve východní části se ojediněle vyskytují vápence.

 

Během druhohor a počátkem třetihor docházelo k obrušování reliéfu. Při třetihorním alpínském vrásnění došlo k vyzdvižení pohoří. V té době Krkonoše získaly dnešní výšku. Vyzdvižením došlo k zintenzivnění říční eroze, začala se vytvářet široká údolí, která od sebe oddělila jednotlivé hřbety krkonošských rozsoch. Zahlubování řek koncem třetihor a počátkem čtvrtohor dalo vzniknout také krasovým jevům. Povrchové krasové jevy jsou vzácnější, častější jsou jeskyně.

 

Během čtvrtohor se k masivu přiblížil mohutný skandinávský ledovec. Ten pohoří nepřekonal, ale poblíž ležící horská údolí se vyplnila údolními ledovci alpského typu. Pozůstatkem působení těchto ledovců jsou čelní a boční morény. Tyto ledovce přemodelovaly horská říční údolí na široká ledovcová údolí. Na severním svahu došlo k většímu zahloubení a vytvořila se tak ledovcová jezera (Wielki a Maly Staw, Sniežne Stawki). Nejvyšší polohy zůstaly nezaledněné, ale i na nich se projevilo chladné klima. Působením mrazu, ledu a střídajících se teplot vznikaly výrazné žulové hranaté skalní útvary (Dívčí kameny), na svazích např. mrazové sruby a kamenná moře (Studniční hora), na vrcholových plošinách mrazové půdní formy (Vysoké kolo).

 

Během teplejší a na srážky bohaté poledové doby vznikala na zarovnaných plošinách rašeliniště

 

 

Geomorfologie

 

Hřeben pohoří je dlouhý 35 km. Táhne se od Novosvětského sedla (888 m) na západě ke Královeckému sedlu (516 m) na východě. Do Polska spadají vrcholy prudce. Na našem území spadají mírněji. Odděleny jsou zde hlubokými dolinami. Vrcholové části pohoří jsou ploché.

 

Krkonoše jsou nejvyšším pohořím na našem území, nachází se zde patnáct z dvaceti nejvyšších vrcholů České republiky. Tisícimetrovou hranici nadmořské výšky přesahuje 54 hlavních vrcholů a 15 bočních rozsoch. Nejvyšší hora Krkonoš a zároveň i České republiky Sněžka (1602 m) leží na státní hranici s Polskem, není však jediná z krkonošských tisícovek. Vrcholy, ležící do 100 m za státní hranicí se považují za české vrcholy. Za horu ležící na státní hranici tak lze považovat např. Vysokou pláň, jejíž vrchol se nachází na území Polska.

 

Nejvyššími hlavními krkonošskými vrcholy na našem území jsou Sněžka (1602 m), Luční hora (1555 m), Studniční hora (1554 m), Vysoké Kolo (1509 m), Stříbrný hřbet (1490 m), Violík (1472 m), Malý Šišák (1440 m), Kotel (1435 m), Zadní planina (1423 m), Harrachovy kameny (1421 m), Mužské kameny (1417 m), Dívčí kameny (1413 m), Svorová hora (1411 m), Zlaté návrší (1411 m). Z vedlejších vrcholů jsou nejvyšší Vysoká pláň (1490 m), Stříbrné návrší (1433 m), Vrbatovo návrší (1416 m).

 

Krkonošská oblast se dělí na Krkonošské rozsochy, Krkonošské hřbety a Vrchlabskou vrchovinu (Jánský hřbet a Lánovská vrchovina).

 

Krkonošské hřbety pak dělíme na

-        Slezský hřbet západní (Vysoké Kolo, 1509 m) a Slezský hřbet východní (Sněžka, 1602 m),

-        Český hřbet západní (Kotel, 1435 m) a Český hřbet východní (Luční hora, 1555 m).

 

Krkonošské rozsochy dělíme na

-        Vilémovskou hornatinu (Čertova hora, 1021 m),

-        Vlčí hřbet (Vlčí hřeben, 1140 m),

-        Žalský hřbet (Mechovinec, 1081 m),

-        Černohorskou hornatinu (Stráženská rozsocha- Zadní planina, 1423 m a Černohorská rozsocha - Liščí hora, 1363 m),

-        Růžohorskou hornatinu (Růžohorská rozsocha - Růžová hora, 1396 m a Maloúpská rozsocha - Lysečina, 1188 m),

-        a Rýchory (Dvorský les, 1036 m).

 

 

Podnebí

 

Krkonošské klima je poměrně drsné a nevyzpytatelné a patří mezi nejchladnější, největrnější a srážkově nejbohatší nejen u nás, ale v celé střední Evropě. Průměrné roční teploty na vrcholech nad hranicí 1400 m se pohybují mezi 0 a 2°C , průměrná roční teplota na vrcholu Sněžky je 0,2°C.

 

 

Příroda

 

Pohoří Krkonoš má čtyři vegetační stupně. Pro podhorský (submontánní) stupeň, nacházející se v nadmořské výšce do 800 m, jsou typické listnaté a smíšené lesy. V horském (montánním) pásmu, ve výšce 800 – 1200 m n.m. rostou převážně smrkové lesy a najdeme zde i horské louky. V subalpinském pásmu, od nadmořské výšky 1200 m, se vyskytují klečové porosty, rašeliniště a ledovcové kary. Alpínské pásmo začíná v nadmořské výšce 1450 m a typická je pro něj travnatá, lišejníková a kamenitá tundra.

 

Na území Krkonoš byl vyhlášen národní park a Krkonoše byly také Organizací spojených národů pro vzdělání a vědu (UNESCO) v rámci programu Člověk a biosféra vyhlášeny bioférickou rezervací.

 

 

Krkonošský národní park (KRNAP)

 

Krkonošský národní park byl vyhlášen v r. 1963 (na polském území byl Karkonoski Park Narodowy vyhlášen o 4 roky dříve). Rozprostírá se na ploše 548 km2 a přibližně ve tvaru kosodélníku o stranách 40 a 18 km se táhne ve směru od severozápadu na jihovýchod. Větší jeho část leží v okresech Trutnov, Semily a Jablonec na Nisou. Území KRNAP-u je rozděleno do ochranných zón třech stupňů a ochranného pásma.

 

Většina území NP patří do geomorfologického celku Krkonoše, tedy ke Krkonošským hřbetům, Krkonošským rozsochám a Vrchlabské vrchovině. Část ochranného pásma se nachází v Krkonošském podhůří - Podkrkonošská pahorkatině a Železnobrodské vrchovině.

 

Krkonošská flóra i fauna je neobvykle bohatá. Na území NP roste přes 1300 druhů kvetoucích rostlin, žije zde 57 druhů savců a 165 druhů ptáků.

 

Flora národního parku

 

Z rostlinstva se vyskytují glaciální relikty, např. rašeliník Lindbergův, lomikámen sněžný, ostružiník moruška, šídlatka jezerní či všivec krkonošský. Díky dlouhodobé izolaci vyšších krkonošských hřbetů v poledové době zde najdeme krkonošské endemity, např. zvonek krkonošský, lomikámen pižmový, bedrník skalní, jeřáb krkonošský a téměř tři desítky druhů jestřábníků rodu Hieracium.

 

Listnaté a smíšené lesy submontánního stupně tvoří především buk lesní, jasan ztepilý, javor klen, olše šedá, jeřáb ptačí. Byliny tohoto vegetačního pásma jsou zastoupeny např. sasankou hajní a sasankou pryskyřníkovitou, lilií zlatohlavou, kyčelnicí devítilistou a cibulkonosnou, dymnivkou dutou, česnekem medvědím.

 

Lesy horského pásma jsou tvořeny smrčinami přirozenými i vysázenými. Vlivem průmyslových emisí jsou však silně poškozovány. Z bylin převládají kapraďorosty papratka horská, kapraď samec, žebrovice různolistá a traviny třtina chloupkatá, metlička křivolaká. Na vlhčích místech se vyskytuje např. krabilici chlupatou, devětsil bílý, řeřišnicí hořkou. Na horských loukách najdeme např. violku sudetskou, zvonek krkonošský, jestřábníky, prhu arniku.

 

Nejcennější ekosystémy Krkonoš jsou na náhorních plošinách v subalpínském stupni a v jejich okolí – smilkové louky, klečové porosty, subaktická rašeliniště. Zde se nachází již zmiňované endemické a reliktní druhy.

 

Alpínský stupeň zahrnuje vzájemně izolované vrcholky Sněžky, Studniční hory, Luční hory, Vysokého Kola, Kotle. Bylinná vegetace je sporá ale cenná, vyskytují se mechorosty a lišejníky. Najdeme zde např. rozrazil chudobkovitý, sítinu trojklannou, Biku klasnatou a endemické jestřábníky rodu Hieracium.

 

Druhově nejpestřejší vegetace je v ledovcových karech. Zde se nacházejí známé krkonošské botanické zahrádky. Na svazích ledovcových karů najdeme např. havéz česnáčkovou, česnek sibiřský, oměj ozdobný a štíhlý, lepnici alpskou, prvosenku nejmenší, břízu karpatskou, vrbu slezskou, borovici kleč.

 

Fauna národního parku

 

Pokud srovnáme faunu Krkonoš s faunou nejbližších středoevropských pohoří, zjistíme poměrně vysoký podíl glaciálních reliktů. Z bezobratlých např. plž vrkoč severní, slíďák ostnonohý, jepice horská, dále někteří zástupci střevlíků, motýlů, brouků, dvoukřídlého hmyzu či vodních roztočů. Z obratlovců např. kos horský severoevropský, slavík modráček tundrový, čečetka zimní, kulík hnědý, hraboš mokřadní.

 

Počet endemitů je ve srovnání s flórou malý. Popsán je zatím jediný endemický druh – jepice krkonošská, a dva endemické poddruhy – motýl huňatec žlutopásý a plž vřetenovka krkonošská.

 

Unikátní je výskyt některých pavouků, kteří byli donedávna zaznamenáni pouze ve vzdálených oblastech naší planety, např. v centrální Sibiři, na Urale, v Mongolsku.

 

Pro některé druhy jepic a ptáků jsou Krkonoše severní hranicí jejich rozšíření.